Pověsti z Borové

O požáru na Borové

 

V okolí Borové, hlavně u hranic při vstupu do země, bývalo vidět ohnivce. Chodil po mezích, většinou za letních večerů. Kdo se opozdil, nebo si vyšel za tmy ven, obyčejně se s ním setkal. Vypadal jako člověk, jeho postava však plápolala ohněm a zdála se být průsvitná. Vlasy rovné jako hřebíky mu v divoké změti plály na všechny strany a ruce s roztaženými prsty připomínaly vodníkovy pařáty. Lidé se ho nebáli jako jiných strašidel, neboť jim bylo známo, že je to hříšník, který pyká za své hříchy a proto bloudí a čeká, až bude vysvobozen. Spíše ho litovali. Věděli, že každý, kdo před ním řekne „Bože smiluj se nad ním“, mu zkrátí trest o jeden rok.

V Borové žil bohatý sedlák. S nikým neměl slitování a každého jenom využíval. Jednou, byly právě žně, se vracel z Nového Hrádku. Byla temná mlhavá noc a tak byl rád, když se nedaleko staré lípy náhle objevil ohnivec. Sedlák na něj zapískal. Když ohnivec došel až k němu, požádal ho, aby mu posvítil na cestu domů. Ohnivec šel poslušně před ním a svítil. Když došli ke statku, sedlák místo poděkování pěkně nahlas zavolal: „A teď mně můžeš vlízt na záda.“

Jen to dořekl, setmělo se tak, že nebylo na krok vidět. Ohnivák zmizel, ale na střeše sedlákova statku vyskočil plamen, který se začal rychle šířit. Byla hluboká noc, a než se rozespalí vesničané seběhli a začali hasit, oheň se rozšířil po celé vesnici. Byl to ten největší požár, jaký se kdy v Borové udál.

 

O pokladu na Strážnici

 

Vrch Strážnice nad Borovou měl v minulosti důležitou funkci pro obranu České země. Už za vlády Přemysla Otakara I. a II. byl tento kout království českého strážen. Tak jako Chodové strážili na Domažlicku, tak tuto pohraniční krajinu českého koutku kladského obsadili Charvaté, aby tento pomezní úsek strážili. Rovněž při vpádu Prusů do země se o vrch Strážnice sváděl lítý boj.

Po dlouhá staletí se věřilo, že na svahu Strážnice je ukrytý poklad nesmírné ceny. Pastevci koz a ovcí občas vyprávěli, že po klekání vídávali na jednom místě hořet modrý plamínek, a tím pověst o pokladu víc a víc utvrzovali. Odedávna se totiž věřilo, že právě plamínek označuje místo, kde poklady bývají ukryty.

V chaloupce na okraji Borové bydlel vysloužilý voják. Byl chudý, živil se jako tkadlec, a tak mu výdělek stačil jen tak tak na živobytí. Aspoň že měl chalupu, která byla sice na spadnutí, ale byla jeho. Nemusel tedy platit nájem a být na někom závislý. Aby se necítil tak sám, měl psa, který mu dělal společnost v časech dobrých i zlých.

Jednou, bylo už dost dlouho po půlnoci, zjistil, že jeho pes neběhá kolem chalupy jako jindy. Nejdřív volal, ale když se pes neobjevil, vydal se ho hledat. Jako by ho to mocně vábilo ke Strážnici, vydal se tím směrem. Už se blížil k úpatí, když zaslechl štěkot svého psa. Šel dál a pak ho uviděl, jak sedí na zemi a neklidně na něco poňafává. Když došel až k psovi, uviděl, co ho tak zneklidnilo. Byl to modravý plamínek jasně plápolající do noci. Chalupník si okamžitě vzpomněl na všechna vyprávění, kterým nikdy nevěřil. Říkalo se, že kdo takový plamínek uvidí třikrát po sobě, může se tajného pokladu zmocnit. Vydal se tedy k tomu místu ještě po další dvě noci. Když se plamínek pokaždé objevil, byl rozhodnut.

Následujícího dne šel k tomu místu, které si dobře zapamatoval a na místě plamínku uviděl velkou hromadu zlatých peněz. Hlídal je obrovský černý pes, jakého v životě neviděl. I přes to došel až ke kupě zlata. Chvíli koukal po psovi - pes nic. Proto začal zlato hrnout do přineseného pytle. Pes ale zavrčel a začal zle štěkat. Chalupník se tedy zarazil. Když ale pes okamžitě štěkat přestat, pustil se znovu do nabírání. Pes se rozštěkal ještě hlasitěji než předtím, ale vysloužilec už beze strachu hrabal dál. To se mu málem stalo osudným. Pes vyskočil a vrhl se na něho, jako by ho chtěl zardousit. Vysloužilý voják se však nemínil dát, a proto se dal se psem do křížku. Asi by to pro něj ale nedopadlo dobře, když v tom začal borovský zvon vyzvánět poledne a pes i s pokladem kamsi zmizel. Zbylo jen zlato, které si chalupník stačil nahrnout do pytle. Odnesl si ho bez nesnází domů a žil šťastně a spokojeně až do smrti a nouzi už nikdy nepocítil.

 

Převzato z pověstí podle Evy Koudelkové

Kresba: © Karel Šafář (z knihy Lidové dřevěné stavby na Náchodsku)

 

 

 

KAČENKA A KRAKONOŠ

 

Jak to vlastně začalo ...?


Seděli jsme s přítelem a jeho rodinou v malé chalupě uprostřed Orlických hor. Venku ležela asi metrová vrstva sněhu, foukal silný vítr a tvořily se vysoké návěje. Uvnitř hřála velká kachlová kamna a bylo zde mile teplo a útulno. Silný náraz větru se opřel do štítu, až krovy zapraskaly. Všichni ztichli a poslouchali hučení vichru za okny. „To zase vyhnala Kačenka Krakonoše,“povídám. No to jsem si dal. Už se na mne sesypaly zvědavé dětské otázky. „Jaká Kačenka? Kdo je to? Co dělá Krakonoš v Orlických horách, vždyť ten přece panuje na Krkonoších? Co má vítr společného s Krakonošem?“ „Tiše, tiše,“ uklidňoval jsem malé zvědavce, „pěkně se posaďte a dobře poslouchejte. Hned se všechno dozvíte.“

 

Už je to hodně dávno, kdy se Krakonoš ještě občas vydával mezi lidi. Vrátil se z jedné takové toulačky, usmíval se pod vousy, jak potrestal nepoctivého pekaře, ale najednou celý posmutněl. Vzpomněl si totiž, že znovu bude ve svých horách sám a sám. Celý se z toho tak zachmuřil, až se nad horami začaly stahovat temné mraky. Náhle se ale plácl do čela, jen to zadunělo, a lidé v podhůří se s obavami dívali k vrcholkům hor, jestli nepřichází bouřka. „Už to mám. Najdu si hospodyni a ožením se.“ Vtom se však zarazil: „No jo, kde ji mám ale vzít? Asi bych se měl po nějaké poohlédnout.“

Postavil se na vrchol Sněžky, máchnutím ruky rozehnal mraky a koukal, kde by ta jeho příští žena vlastně mohla být. Rozhlížel se široko daleko. Krušné hory, Český les, Šumava ..., ale nikde žádná taková, která by mu padla do oka. Až mu přišlo podívat se tím směrem, kde sluníčko vychází. Za pískovcovými skalami, co jsou kolem Broumova, leží Orlické hory. Tenkrát se jim však ještě říkalo Kačenčiny. To proto, že na nich vládla princezna Kačenka.

Tam Krakonoš zahlédl dívku. On, otrlý horal, který už viděl tolik krásy ve svých horách i mezi lidmi, byl překvapený jejím půvabem. Popadla ho zvědavost. Kdo je ta neznámá kráska a jaká vlastně je? A protože nechtěl kupovat zajíce v pytli, zavolal si svůj nejtajnější vánek, ať se trochu proletí po sousedních horách a vyzví, co a jak. Větříček se něžně propletl mezi květy horských bylinek, pročechral srst mohutným jelenům a pohrál si s vlasy té, za kterou byl poslán. A navečer hlásil svému pánovi, že ona dívka je sama Kačenka, princezna sousedních hor. Mladá a líbezná paní, která pomáhá lidem, ale přitom dbá na to, aby neubližovali přírodě - lesům, loukám, potůčkům i řekám, zvířatům, ptákům, všelijakým broučkům - všemu, o co se ona ve svých horách pečlivě stará.

To byla pro Krakonoše potěšující zpráva. Srdce se mu rozbušilo jako nějakému mladíkovi a úplně zapomněl, že už nějakou tu stovku let chodí po tomhle světě. Hned zrána se vykoupal v horském potoce, učesal svou mohutnou hřívu vlasů, urovnal vousy a s kyticí těch nejkrásnějších horských květů ze své zahrádky se rozletěl jako mohutný vichr tam, kde pramení Divoká Orlice. Kačenka stála právě uprostřed louky pod Bukačkou a prohlížela poupata zlatých lilií, když v tom se buky zatřásly až v kořenech, smrky a jedle se ohnuly takřka k zemi a nad hlavou ji zahučel prudký vítr, než si stačila uvědomit, co se to vlastně děje, stojí před ní mládenec v mysliveckém oblečení a podává jí krásnou kytici. Kačenka si ho pozorně prohlíží a přemýšlí, kdo to asi je. Když se upřeně zadívá svému nenadálému návštěvníkovi do očí, už ví, koho má před sebou. Krakonoše. Jedině on může mít v očích krásu slunečného rána a současně hromy a blesky divoké bouře i krutost zimních vánic.

Ale on už také ví, že je poznán, a hned spustí: „Milá paní sousedko, omlouvám se, že jsem vás tak nenadále překvapil. Rád bych poznal blíže své sousedy, a tak jsem si dovolil vás navštívit.“ A už k ní mluví sladce, jako když med lžičkou ukrajuje. Kačence je ale hned jasné, že mu jde určitě o něco docela jiného. Ale o co? Najednou slyší slova, při kterých se jí až zatajil dech. Krakonoš ji žádá o ruku. Nabízí jí, aby se stala jeho ženou a paní Krkonoš. Celá se tím vylekala. Což o to, trochu ji ten zájem potěšil, ale tak najednou? Když se vzpamatovala z toho překvapení, poděkovala Krakonošovi za jeho nečekanou nabídku, a že si to musí přece jen trochu rozmyslet. Ať zatím zůstane hostem na jejích horách a cítí se tu jako doma. Krakonoš takové okolky nečekal, dokonce se ho to trochu i dotklo, protože byl přesvědčen, že ta, kterou si vybere, bude ráda jeho ženou. Ale co, hlavně že ho Kačenka hned neodmítla, alespoň se spolu lépe poznají.

Vzácný host už trávil na návštěvě u Kačenky třetí týden a prohlížel si její panství. Hluboké tůně kolem Zemské brány, divoké lesy, táhnoucí se po hřebenech Orlických hor, bučiny v podhůří i horské louky plné květů. S potěšením sledoval jak dobře si jeho hostitelka vede. Také ona bedlivě pozorovala svého návštěvníka. Viděla, že horskému hospodářství skutečně rozumí a dovede ocenit její péči o hory. Přitom jí však neušlo, že tuze nerad slyší jiný názor a hned se rozkatí, když s ním Kačenka v něčem nesouhlasí. To s ní pak třeba celý den ani nepromluví. Jenomže ona nemá čas stále si ho udobřovat. Natož pak kdyby spolu vládli dvěma horstvům ... Ne, ne, to by určitě nedělalo dobrotu, uvažovala Kačenka.

A tak jednou večer, po dobré večeři, začala Kačenka pěkně opatrně a s velkými okolky. Lichotkami šetřit nemusela. Vždyť Krakonoš byl celkem pohledný muž a dobrý hospodář. A Krakonoš? Ten jen zářil. Kterýpak mužský není rád, když vzbudí zájem u ženy. Vždyť to už mě má vlastně ráda, pomyslel si. Jen aby už konečně řekla, kdy se stane mou ženou. „Milý Krakonoši, velice mě těší tvůj zájem, není však dobré tak pospíchat. Přece jen se zatím známe tuze málo. Budu ráda, když ještě nějaký čas zůstaneme přáteli a ...“

Ale to už jako když do Krakonoše píchne, došlo mu, jaká písnička se tady zpívá. Když ho tedy Kačenka nechce, tak on už tady nemusí být. Chvatně se rozloučil a byl ten tam. Jen mohutné dunění a praskání stromů bylo slyšet ze směru, kde leží Krkonoše. To navztekaný Krakonoš šel domů cestou necestou a zuřil. „Ona si mě dovolila odmítnout, mě samotného vládce Krkonoš. Ona, taková nicka! Hory má, že bych je dlaní přikryl, a takhle si dovoluje. Co ona si o sobě vlastně myslí?“ Ten řádil. Zůstávaly za ním polomy, padlé stromy, rozbité střechy lidských obydlí, prostě jedna velká spoušť. Když se po čase doma uklidnil a vše si znovu rozvážil, uznal, že jeho sousedka je nejen krásná, ale i moudrá a patrně bude lepší zůstat dobrými přáteli než se stát věčně rozhádanými manželi.

A tak tedy chodí mocný soused do Orlických hor na návštěvu. Když přichází, tak to není ještě tak zle. Když se ale vrací a vzpomene si, s jakou ho Kačenka tenkrát vyprovodila nebo ho i teď znovu nějak pozlobila, nadělá pak spoustu škod. A lidé si tu v horách říkají, že fouká „polák“ nebo „Bergwind“, což je mrazivý horský vítr, a připomenou si neslavné Krakonošovy námluvy.

 

 

 Pohádka "Kačenka a Krakonoš" ke stažení v PDF

© Josef Lukášek: Pohádky z Orlických hor

Kontakt

Obec Borová Borová 32
547 01 Náchod
ISDS u2wavxm
+420 702 286 207 starosta

+420 606 305 389 místostarosta
borovaunachoda@mymail.cz